Žáby v prašné bouři
Žlutá expedice už si to drandí Mongolskem a i když se může zdát, že zbytek trasy v cílové zemi je za odměnu, úplně zadarmo to nebude. Mongolská divočina je něco, co výprava nikde na světě neviděla. A to toho viděli docela dost. Mongolská jídla, ta se také jen tak někde nevidí. A všechno dohromady je to jako žít v dobrodružném románu, který člověk se zatajeným dechem četl, když mu bylo třináct. Až na to, že tohle je skutečné! Nejčerstvější zážitky našich cestovatelů jsou tady:
V Mongolsku téměř neprší… tedy kromě těch dnů, kdy prší, a to pak pořádně. Nás už poněkolikáté překvapil silný déšť v zemi známé modrou oblohou a minimem srážek. Dnes prší opravdu hodně, a dokonce i místní říkají, že tohle dlouho nezažili. Cesty, které už tak nejsou v ideálním stavu, se proměnily v blátivé toky, a my jsme rádi, že tu nejsme s trabantem, jinak bychom skončili v prvním údolí.
Ještě včera se zdálo, že v Mongolsku je déšť vzácný. Po mnoha kilometrech jsme dorazili do malé vesničky obklopené šedým prachem a černým kamením. Několik uliček vedoucích odnikud nikam, na vršku maličký buddhistický chrám, a jinak jen šedá pustina. Když jsme se procházeli mezi domky, našli jsme jediný podnik, kde vařili. Bylo to útulné místo, kde nám nabídli termosku se slaným čajem – který chutnal mnohem lépe, než by se dalo čekat – a smažené masové kapsičky. Venku se zatím blížila bouře, ale místo očekávaného deště přišel jen silný vítr, který zvedl obrovská mračna prachu. Takže z deště nakonec nic nebylo, zato prach byl všude.
Prach je v Mongolsku horší než voda, dostane se úplně všude, a my jsme měli vše pokryté světle šedou vrstvou, od oblečení po auta. Když jsme se snažili najít vodu, minuli jsme na mapě označený bod s rychlým občerstvením, kde jsme doufali alespoň v něco k pití. Nebylo tam ale vůbec nic. Když jsme po dlouhé cestě spatřili v dálce azurově modrý dům, mysleli jsme, že máme konečně štěstí. Ale když jsme se k němu po dlouhém čekání dostali, zjistili jsme, že jde o dávno opuštěný hotel vedle prázdné benzínky, která připomínala, jak tudy kdysi vedla hlavní silnice. Pokračovali jsme tedy dál, až jsme konečně našli řeku, která nebyla jen vyschlým korytem, ale opravdu plná vody. Filtrujeme ji, a i když chutná trochu bahnitě, je to ta nejlepší voda, kterou jsme v tu chvíli mohli mít.
Vnitřnosti k snídani
Teď, o dva dny později, je vody až moc. Prší jako doma, ale cesty jsou rozmáčené, plné bláta a tisíců hrbolků. Řídit tady znamená neustále hledat, která stopa je nejméně hrozná, a někdy jsme nuceni vyjíždět nové cesty. Dvě žlutá auta a tříkolka se motají v divokém tanci, kde každý hledá tu nejlepší trasu. Občas se nám daří držet pohromadě, ale někdy se cesty rozeběhnou natolik, že na sebe skoro nevidíme.
Naše průměrná rychlost klesla pod deset kilometrů za hodinu, což je hodně pomalu, i na nás. Když konečně dorazíme do další vesničky, doufáme, že najdeme něco k jídlu a slaný čaj, ale jediný krámek v okolí nám nenabídne víc než přístřeší před deštěm. Majitel obchodu nám pomocí překladače nabídne ubytování ve své jurtě. Přijímáme s radostí, protože rozdělá oheň v kamnech a za syčení dešťových kapek, které padají na kamna, se jurta plní příjemným teplem. To je přesně to, co jsme po tak náročném dni potřebovali.
Ráno nás paní domácí přivítá s nabídkou typického mongolského jídla. I když má mongolská kuchyně rozporuplnou pověst, rozhodneme se zůstat. Připravuje se velký hrnec plný vody, do kterého se přidají vnitřnosti a trochu soli. Výsledkem je jídlo, které nás mile překvapí – není to vůbec špatné! Někteří z nás si sice myslí, že by jídlo sneslo více koření, ale i tak jsme spokojení. Jen Marek se rozhoduje, že po této cestě možná přejde na vegetariánství nebo dokonce veganství.
Když se vydáme zpět na cestu, míříme přes nekonečné zelené pláně, kde se kolem nás rozprostírá zelený vesmír plný stuh cest. Přemýšlíme, jaké to bude, až tady jednou povede asfaltová silnice. Tyto cesty možná jednou zarostou, ale dnes je to náš divoký, nezmapovaný vesmír, kde kličkujeme mezi keři, písečnými dunami a trávou vonící pod koly. Je to jako cesta do fantazie, kde se fantazie mění v realitu. A když uprostřed téhle scenérie narazíme na rezavou dopravní značku, která trčí uprostřed ničeho, uvědomujeme si, že jsme opravdu v jiném světě. Tento zelený vesmír je zatím náš, a i když jednou možná bude pokrytý asfaltem, dnes je to místo, kde se potkává naše cesta a fantazie.
Oprava na černé sjezdovce
Mongolská divočina vás může pohltit svými tisíci kilometry nezkrocené přírody, kde zpevněné cesty neexistují a krajina se proměňuje každým dnem. Po kopcovitých pláních, které se zvedaly do výšky dvou a půl kilometrů, jsme se dostali do skutečných hor. Tyto svahy se staly prudšími, krajina se ponořila do roklí a údolí. Po naší levé ruce se vinula horská bystřina, která nám připomínala ty, které jsme viděli v Patagonii, jen s méně stromy a více koňmi a jaky.
Mapa nás vedla pryč od hlavní cesty, mezi stále vyšší kopce, které byly tak zelené a oblé, že nás lákaly k výstupu… nebo k výjezdu! S trabantem by to bylo nemožné, ale naše žáby se ukázaly jako skvělí šplhavci. V kopcích se jim dařilo lépe než ve vodě, až jsme jim chtěli dát nové jméno – mongolské veverky, stejně jako malým zvědavým zvířátkům, která vykukovala z podzemních nor.
Když jsme přijeli pod kopec, byl prudší, než se zdálo. Zapnuli jsme pohon všech kol, zařadili malý převod a stoupali výš a výš… až se motor u Vegu rozkašlal a zastavil. Mezitím naše druhá žába Vóža a honda Kačenka bez problémů dobyly vrchol.
Stál jsem u Vegu v půli kopce s touhou auto rozmlátit na malé žluté kousky. Ať se cestou pokazí cokoli, vždycky je to Vegu. Už šestkrát jsme na cestě rozebrali polovinu auta, abychom opravili převodovku a další díly, a kolikrát jsme vyndavali motor, to už ani nepočítám. A teď to zase stálo! Na vrcholku kopce oslavoval zbytek cirkusu dobytí vrcholu, zatímco já stál na svahu, který by mohl být černou sjezdovkou, a snažil se vychladnout.
Nahoře na kopci nebyl jen zbytek posádky, ale také všechno nářadí a náhradní díly. My dole jsme měli alespoň jídlo! Když zbytek party sjel k nám, přemýšleli jsme, co s tím. Nakonec jsme přišli na to, že nové čerpadlo je asi špatné, takže jsme ho vyměnili za elektrické. Na černé sjezdovce v Mongolsku jsme natahovali kabely, vrtali díry a montovali čerpadlo, zatímco slunce zapadalo a krajina zezlátla. Výhled byl magický, i když vesmír měl divný způsob, jak mě donutit zastavit se a rozhlédnout. Nakonec jsme se přece jen dostali na vrchol a pohled byl opravdu dechberoucí. Ale jakmile jsme se spustili dolů a pokračovali v cestě, motor začal opět škytat, úplně stejně jako předtím. A aby toho nebylo málo, druhé auto hlásilo, že se jim něco pokazilo v řízení a mohou zatáčet jen doprava. Když se daří, tak se daří.
Dojeli jsme na vrchol kopce, odbočili doprava a zastavili. Naše žáby vybraly místo na nocleh. Uprostřed Mongolska, pod hvězdami, jsme opravili řízení i palivové čerpadlo. Ukázalo se, že problém byl banální – ucpaný přívod vzduchu do nádrže, což způsobilo podtlak a netekl benzín. Práce na minutu, ale trvalo nám několik hodin, než jsme na to přišli. Hvězdy vyšly a černočernou oblohu prozářila mléčná dráha. Pohled pro bohy. Někdy se vám vesmír snaží naznačit, že se máte zastavit a rozhlédnout.
Jak se žáby učí plavat
Ráno nás čekal další náročný den. Cesta, která se před námi vinula, vedla do prudkého svahu. Nechtěli jsme věřit, že bychom tam měli jet, ale jiná cesta nebyla. Zařadili jsme a jeli. Motor na plné otáčky, kola se pomalu otáčela, až jsme se nakonec dostali nahoru. Na vrcholku stála posvátná mohyla, ozdobená modrými praporky. Přidali jsme několik bankovek jako obětinu a vyrazili dolů, kde na nás čekala další výzva.
Cesta se klikatila přes brody, kameny, kolem stád jaků a koní. Jeli jsme pomalu, ale jistě, až jsme narazili na řeku, která byla příliš hluboká na přebrodění. Po několika pokusech jsme našli místo, kde jsme mohli plavat. První žába skočila do vody a stala se z ní loď. Druhá žába měla trochu problém, ale nakonec jsme všichni bezpečně přeplavali na druhý břeh.
S úspěchem jsme se dostali přes řeku, ale stále nás čekala další výzva – přesunout naše vybavení na člunu, protože s plně naloženými auty by to nešlo. Bude to ještě chtít trochu cviku, ale poprvé se nám podařilo přeplavat řeku. Mongolská divočina nám stále připravuje nové překážky, ale také úžasné zážitky, na které jen tak nezapomeneme.
SOUTĚŽ
Výherkyní pátého soutěžního úkolu je Jana Ciberejová ze slovenského QualiTravelu, gratulujeme! Získává Travelport merch a spolu s vámi ostatními, kteří jste se zapojili, je zařazena do hlavního slosování o letenky v hodnotě 20 a 10 tisíc Kč, které proběhne na podzimním eventu k oslavě polokulatého výročí česko-slovenského Travelportu.
Hlasovala, že nejpřínosnějšími produkty jsou pro ni v tomto pořadí – TCP Exchange, GalileoTerminal, GOL IBE.
A pokračujeme v soutěžním hlasování!
Napište nám, co byste si přáli, aby naše produkty uměly nebo měly za funkcionalitu?
Odpovídejte přes tento odkaz do úterý 20. srpna. Výherce oznámíme v příštích novinkách z expedice.
Váš Travelport
Rádi byste se na něco zeptali? Budeme se těšit, že nám napíšete na produkty@travelportgds.cz
Comments